emoce po úmrtí

L 7.červen 2013 06:55:01
Dobrý den, před nedávnem mi zemřel na zákeřnou rakovinu tatínek. Bojoval do poslední chvíle a moc si ho za to vážím. Když zemřel, byla jsem již ve třetím měsíci těhotenství…Nesměla jsem mu o těhotenství říci, protože u nás se traduje, nový přichází-jiný odchází, tak aby si to prý nevzal osobně.., i když bohužel jeho diagnóza jinak skončit nemohla… Celá rodina dělala jako že těhotná nejsem, dokonce jsem se setkala s negativními reakcemi, přestože dítě bylo plánované, je druhé v pořadí a další opravdu míti v této době nehodlám.. Bylo mi vyčítáno, že jsem si dovolila otěhotnět atd.. Já ale potřebovala žít i svůj život… Když taťka zemřel, mamka se sesypala a vše jsem zařizovala já. Svěřila jsem se tetě s obavami, že z toho stresu potratím, že je toho na mě moc…odpověď zněla..Tvojí povinností je postarat se o mamku. Nepřímo mi řekla, že se musím postarat o mamku i za cenu toho, že potratím. Znovu se nikdo nezajímal, jak mi je..nikdo mi nepomohl a já vše táhla…a zvládla na jedničku…a myslela jsem si, že jsem ze všeho venku.. Měla jsem pocit, že mě taťka ve všem vede… Jenže poté právě začaly „kecy“ od mamky a okolí, že určitě čekám chlapce a bude to převtělený táta.. Nechci, aby se na tuto myšlenku někdo fixoval, dítě bude nový tvor, ne žádný zesnulý otec.., i když jsem ho měla velmi ráda, měl i hodně negativního…byl dost agresivní a neuměl se úplně ovládat.. Čekám opravdu chlapce, přestože to vypadalo na holčičku…, i když už mi nikdo o převtělování nic neříká, já bohužel zaujmula negativní postoj ke svému dítěti…a mám opravdu pocit, že je tam kus táty..Toto těhotenství je totiž opravdu jiné, plné agrese, smutku, podrážděnosti..nic mě pořádně netěší…Já vím, že je to jen tím, čím jsem si prošla.., ale hlodá mě myšlenka, že až se dítě narodí, budou ho všichni přirovnávat k taťkovi… Strašně mi to ubližuje…a nejhorší je, že jsem se přistihla při myšlence, že bych raději potratila, nežli mít chlapce…Chudák dítě ve mně… to si to opravdu „užívá“…V podstatě ani nevím, na co se vás chci zeptat.. Přiznávám se, že se cítím prostě strašně ukřivděná okolím…a nevím, jak se toho pocitu zbavit…


re. emoce po úmrtí

Admin – PhDr. Michaela Peterková 9.červen 2013 19:16:39
Zdravím Vás!
Tohle je náročné období, kterým teď procházíte. A samozřejmě i pro ostatní, přičemž někteří členové rodiny se snaží vyrovnat se ztrátou blízkého tak, že hledají nějakou naději nebo něco – a našli to ve zcela iracionální myšlence, že se táta hnedka vrací v novém těle.
No, asi jim v tomto přesvědčení nemáte jak zabránit. Je klidně možné, že je to časem pustí, až se s jeho smrtí lépe vyrovnají. A Vy to berte tak, že to, co si myslí druzí, je jejich problém a jejich věc, ne Vaše. Řekněte jim svůj názor a pak už se zaměřte jen na to, abyste k sobě nenechala ty nepříjemné řeči a pocity proniknout. Vaším úkolem je to dítě chránit – rozhodně nepřipusťte, abyste ho začala nenávidět kvůli hlouposti (mám-li to tak napsat) druhých. Vy opravdu nemusíte reagovat na všechno, co řekne někdo jiný, ani nic vysvětlovat apod. Takže tyhle řeči ignorujte a zachovejte si zdravý rozum. Možná by Vám taky pomohlo někam třeba na týden zmizet, do hor nebo lázní…
Hodně štěstí!
Michaela Peterková

Zajímavé odkazy:
www.psychonet.cz – Test duševního zdraví (neurózy, deprese, stres)

www.velka.zlutasova.cz – Online programy PROTI DEPRESI, ÚZKOSTI A MINDRÁKŮM